HOHENSALZBURG

Jistě jste někdy zažili zvláštní pocit mrazení, když jste se ocitli před něčím monumentálním.  Přesně to jsem zažívala já, když jsme stáli na náměstí Kapitelplatz a nad našimi hlavami se tyčila pevnost Hohensalzburg. Kdyby uměla mluvit, jistě by každému návštěvníkovi sdělila, že s ní si není radno zahrávat. Však se také pyšní titulem nejrozsáhlejší a nejlépe zachovalé pevnosti v Evropě. V době, kdy Salzburgu nehrozilo žádné vojenské nebezpečí, sloužila pevnost jako kasárna a vězení. Její zdi jistě mají co vyprávět. Pevnost trůní na vrcholu hory Mönchsberg (Mnišská hora) a počítejte, že než se dostanete k branám pevnosti, zabere vám to dobrých patnáct minut náročnější chůze. Na boty na podpatku tedy určitě zapomeňte. Batoh na zádech obsahující vodu určitě taky nebude k zahození. Připravte se na stoupání do kopce, při kterém se vám kapka tekutin určitě bude hodit. Pokud se ale na výšlap necítíte, nemusíte věšet hlavu. Na vrchol hory se dostanete také lanovkou. Jelikož se podobným vynálezům raději vyhýbám, vydali jsme se s Jirkou raději po svých.                                                                                

Pokračovali jsme po vydlážděné cestě kolem domů postavených přímo pod pevností. Pokud se budete potřebovat osvěžit, můžete se zastavit hned v prvním domě, ve kterém sídlí restaurace, jenž nabízí pivo Stiegl, rakouskou domácí kuchyni a k tomu úchvatný pohled na Staré Město, který si můžete vychutnat na venkovním posezení. My se ovšem hned na začátku naší cesty nepotřebovali občerstvit, a tak jsme šplhali dále vzhůru. Minuli jsme vysokou zeď, jejímiž kameny prorůstaly fialově kvetoucí rostlinky. „Zajímavá skalka,“ napadlo nás oba v podstatě ve stejný okamžik. Tento obraz si ukládáme do paměti jako jeden z našich zahradnických nápadů. Šlapali jsme po drobných kamenných kostkách výš a výš a s každým dalším krokem se před námi odkrýval další kus skály, na níž byl vystavěn monumentální symbol Salzburgu. 

Vedle kostela jsme zahlédli úzký průchod vedoucí na vyhlídku, a tak jsme tam zamířili. Slunce pralo, týralo naší bledou kůži a před námi se otevřel další výhled na Staré Město. Vpravo od nás se tyčila trubačská věž, Trompeterturm, a dohlížela na dodržování pořádku. Pokud se zadíváte ještě dál za Trompeterturm, uvidíte horu Gaisberg, na jejímž vrcholu jsme mimochodem předchozí noc pozorovali nasvícené město, které jsme měli před sebou jako na dlani. Byli jsme vysoko a změna teploty tu byla sakra znát. Chlad a ostrý vítr se vkrádal pod naše oblečení a obíral nás o teplo. Ale nevěnovali jsme tomu přílišnou pozornost. Byli jsme šťastní.