Středověký hotel Dětenice
Dětenice, Královéhradecký kraj
18. – 19. dubna 2022
50.3694958N, 15.1723994E
Ze zápisníku
„Pozdrav pán Bůh holoto“. Podivný pozdrav na mne zíral z e-mailové zprávy. Prolétla jsem následujicí text a ubezpečila se, že jsem vše správně pochopila. Jednalo se totiž o potvrzení dvoudenního pobytu ve Středověkém hotelu Resortu Dětenice, jenž zakoupil můj partner Jirka. Voucher zahrnoval prohlídku dětenického zámku a přilehlého parku, vstup do dětenického pivovaru a ochutnávku místního piva a v poslední řadě večeři ve středověké krčmě, kde jsme rovněž měli být svědky večerní zábavy ve středověkém stylu.
Do Dětenic jsme dorazili půl hodiny před druhou hodinou odpolední. Auto jsme zaparkovali na nevelkém plácku před hotelem. Prošli jsme kolem dvou maškar (zřejmě čarodějnic), které kouřily před vstupem do hotelu a vyhřívaly se na jarním slunci.
Vstoupili jsme do místnosti, která sloužila jako recepce a středověký šenk zároveň. Chvíli trvalo než jsme přivykli všudypřítomnému šeru, které tu a tam narušovalo světlo luceren a svíček. Na neomítnutých zdech byly pověšené kříže, které se náramně doplňovaly s porůznu rozestavěnými hřbitovními dekoracemi zdobícími vstupní místnost. Náš zrak se konečně vzpamatoval. Vykročili jsme po chladné dlažbě a zamířili si to k zadní části šenku, kde jsme tušili recepci. Za dlouhým pultem stála ukoptěná ženština, která na naše prohlášení „Máme tu zarezervovaný dvoudenní pobyt,“ zahulákala pouhé „Zatím si sedni.“ Lehce vyvedení z míry jsme se usadili ke stolu u průchodu do chodby k pokojům a čekali, co bude následovat. Zanedlouho k nám přišla tatáž osoba, která zde zřejmě zastávala funkci recepční a hospodské v jednom a položila před nás malé kalíšky s čarodějnickými bublinkami na uvítanou. Jak jsme záhy zjistili, tím welcome drinkem bylo šumivé víno.
Hospodská nás hrubě vyzvala, abychom předložili ksicht karty, čímž měla na mysli občanské průkazy. S předloženými doklady se odebrala kamsi do temnoty a my do sebe kopli náš uvítací nápoj. Ve zbytku času jsme se rozhlíželi kolem a také jsme nahlédli do žrádelníku (jidelního lístku) položeného na stole. Konečně k nám dorazil starší muž s nečesanýmmi dlouhými vlasy v potrhaných hadrech a stejně „vybraným“ chováním jako jeho kolegyně. „Co si dáš?“ otázal se. Mě i Jirku lákalo ochutnat dětenické pivo, a tak jsme o něj požádali. Já jsem se ovšem dopustila chyby ve chvíli, kdy jsem nahlas řekla:
„Dám si jedno malý.“
„Já si s tebou žádný malý dělat nebudu,“ utrhl se na mě otrhaný číšník. Tahle věta mi zvýšila tlak takovým stylem, že jsem bezmyšlenkovitě prašitila pěstí do stolu a vyhrkla „Koukej mi přinýst jedno malý.“ Obsluha se beze slova odporoučela kamsi do zadní části místnosti a já konečně pochopila, jak zde lidé mezi sebou normálně komunikují. Náhlá rána doprovázená výkřikem „Chci platit“ a odpověď na to ze strany personálu „Neřvi na mě“ mi to jen potvrdili. Pokud se na toto místo také hodláte vypravit počítejte s tím, že zde platí trochu jiná pravidla a je třeba se jim přizpůsobit.
Ubytovat se v hotelu bylo možno až za třicet minut, odebrali jsme se tedy do zámeckého parku a ukrátili si čas procházkou kolem barokní stavby s růžovou fasádou.
Odbila druhá hodina odpolední. V tento čás měl zároveň začít rytířský turnaj, na který jsme již dostali vstupenku. Sedli jsme si na lavici na tribuně a pozorovali stany a dřevěnou kulisu hradeb se stáními pro koně. Prostorem se náhle rozezněla středověká hudba a jako na povel vběhl na písčitý terén před námi kůň s jezdcem v černo-žlutých barvách. Rytíř se nejprve představil ve své rodné francouzštině a následně lámanou češtinou pronesl několik slov na úvod. Klání bylo zahájeno. Čtyři rytíři, čtyři barvy, čtyři země. Muži se spolu utkali v několika disciplínách.
Za hodinu již publikum znalo vítěze a my se konečně odebrali do své komůrky. Pokoj nebylo zrovna lehké najít. Nejdříve jsme bloudili tmavým prvním patrem a následně se vrátili do přízemí, ve kterém jsme konečně objevili náš pokoj, na jehož dveřích byla cedulka „Žofie z Lukavce“. Totéž bylo vyryto do kovové destičky připevněné k našemu klíči. Odemkli jsme a vstoupili dovnitř. Náš zrak jako první upoutala vyřezávaná postel s nebesy, která prakticky ovládla celou místnost. Špalky místo nočních stolků, lucerny, truhla nebo kůže zvířat pověšené na stěně, napomohly k navození atmosféry středověku.
Prostor před jeskyní se nazývá Blaník. Na tomto místě se pan Levý rozhodl vytesat do skály některé z osobností našich dějin. Na dodržování pořádku zde dohlíží Jan Žižka, Prokop Holý či Zbyněk ze Zásmuk.
To vše lze spatřit za kovovou bránou, která chrání dílo sochaře Václava Levého před neukázněnými turisty.
Navigace mi zahlásila, že poblíž se nachází první z plánovaných keší (GCWNZW). Popošla jsem po cestičce kousek dál a za skálou vyšla nahoru nad Klácelku, jenž jsem spolu s Blaníkem měla před sebou jako na dlani. Z tohoto stanoviště můžete bez problémů dohlédnout na sochy vytesané do pískovcové stěny. Mezitím ke mně došel Jirka a společně jsme pátrali po keši. Tu jsme po chvíli našli a já si připsala další bod za nalezenou krabičku.
Pomalou procházkou jsme stejnou cestou doputovali k rozcestníku, který jsme již prostudovali. Nyní jsme se vydali směrem k dalšímu dílu sochaře Levého, a sice, k Čertovým hlavám. „Jsi nějaká červená“, konstatoval Jirka, když se během výstupu po suché kamenité cestě ohlédl za mou supící osobou. Neměla jsem tolik dechu nazbyt, abych mu na to mohla odpovědět, a tak jsme stoupali dál, dokud se před námi neotevřel pohled na dvě obří hlavy vytesané do skály. Při pohledu na opracovanou skálu nalevo mi v mysli okamžitě naskočil obraz Davyho Jonese, fiktivní postavy ze série filmů Piráti z Karibiku a stejnojmenného námořníka a kapitána, o kterém se traduje řada legend. Kdoví, zda se tvůrci Pirátů z Karibiku neinspirovali skulpturami Václava Levého.
Jirka vyrazil vlevo obhlédnout hlavy, já na rady GPS pokračovala vpravo ke keši číslo dvě (GCWP00). Písčitou cestičku posetou pařezy lemoval pás vysokých skal. V jedné z nich se postupem času vytvořila dutina, která je nyní domovem zmíněné keše. V klidu jsem se zapsala do logbooku, vrátila krabičku na místo a pomalu vyrazila po Jirkových stopách.
Vystoupala jsem na kopec po krátké cestičce vměstnané mezi skály a objevila tak svého parťáka dřepícího na ďáblově hlavě a kochajícího se pohledem do krajiny. Zakrátko jsem se k němu přidala. Krajinu jsem ovšem sledovala z jiného místa než Jirka. Nedělá mi dobře stát tak blízko u kraje. I tak jsem ale byla spokojená.
S mobily plnými fotek té nádhery jsme pomalou chůzí vyrazili k poslední naplánované keši (GC20JXP). Ta se měla nacházet v lese za Čertovými hlavami. Kráčeli jsme po místy zablácené půdě a marně hledali modrou značku označující turistickou trasu. Navigace nás nakonec zavedla na vyvýšené místo, kde se měla údajně schovávat keška. Ta ovšem dle nápovědy nemohla být ukryta nahoře, kde jsme se právě nacházeli, nýbrž někde v houští pod námi. Po chvíli jsme si každý našel svůj způsob, jak se dostat níž, aniž by při tom došlo k újmě na našem zdraví. Začalo geocachingové pátrání. Marně jsme hledali. Nepomohla ani nápověda v podobě fotohintu. Lovení keše jsme nakonec vzdali a vydali se první kloudnou cestou ven z lesa.
Dospěli jsme k barevnému Péťovu rozcestníku, který poutníky informoval, kudy se vydat k Čertovým hlavám, na hrad Kokořín, k hospodě U Blanky nebo ke Klácelce. Naše žaludky se pomalu začaly ozývat. Není divu, byly skoro dvě hodiny odpoledne. Co budeme obědvat bylo jasné. Otázka byla, kde se najíme.
Měli jsme v plánu najít si vhodné místo, kde bychom mohli na chvíli zaparkovat náš obytňák a uvařit si oběd. Trvalo asi třičtvrtě hodiny než jsme našli ten pravý koutek. A můžu vám říct, že dlouhé pátrání po něm se opravdu vyplatilo. Z místa, kde jsme se později najedli byl dokonalý výhled do kokořínské krajiny.
Z auta jsme vytáhli vařič a zadní prostor vozidla se během chvilky proměnil v kuchyň. Za několik okamžiků se okolím nesla libá vůně opékaných kuřecích plátků a česneku. Stála jsem u vařiče a na střídačku sledovala maso a přírodu kolem nás. Uvědomila jsem si, že jsem se duševně ocitla v ráji. S milovaným člověkem jsem podnikla něco, po čem jsem vždy toužila. A teď se mi můj sen splnil. Život umí být opravdu nádherný.
Steaky v nás zmizely poměrně rychle. Já nenasyta si pak ještě jako dezert opekla dva drůbeží párečky. Po krátkém odpočinku jsme po sobě vše uklidili a pomalu vyrazili k domovu.
Užívali jsme si pomalou jízdu po silnici lemované nízkými skalami a vysokými jehličnany. Před námi se jako lusknutím prstů objevil hrad Kokořín.
„Tady musíme zastavit,“ vyhrkla jsem nadšeně a zajela na plácek pod hradem. Vystoupili jsme a vyrazili na obhlídku. Nacházeli jsme se přímo pod Kokořínem. Pod stavbou, která se pyšně tyčí na pískovcové skále nad přírodní rezervací Kokořínský důl. Stáli jsme na vyprahlé cestě poseté sluncem vybělenými větvičkami a šiškami a nechali památku, aby do našich pamětí vtiskla svou podobiznu a zakončila tak náš výlet.
Po krátkém odpočinku jsme se rozhodli vyrazit na prohlídku dětenického zámku. Čekání na průvodce jsme si krátili procházkou zámeckým parkem a následným vyhříváním se na sluníčku. Pár minut před čvrtou hodinou, tedy časem, kdy měla začít prohlídka zámku, jsme se spontánně rozhodli, že si prohlídku barokní stavby necháme až na následující den a nyní se vydáme na exkurzi do pivovaru, jehož brány se pro návštěvníky otevřely rovněž ve čtyři hodiny odpoledne. Vykročili jsme tedy k budově, kde se vaří božský mok a zjistili, že průvodkyně právě odvádí návštěvníky do dětenického pivovaru. Jirka na ni mávnul, aby na nás počkala a rozběhl se ke schůdkům u zdi, po kterých vyběhl a ladným skokem zeď překonal. Během minuty byl u průvodkyně a společně čekali, až k nim dorazím. Pokusila jsem se Jirku napodobit. Nicméně ve chvíli, kdy jsem po schůdcích dospěla na vrchol zídky, narazila jsem na problém v podobě postaršího páru, který zrovna stál kousek od místa mého zamýšleného seskoku. Zastavil mě strach, že přistanu na hlavách této dvojice a raději jsem celou zeď oběhla a se supěním dorazila ke vstupu do pivovaru. Na konci prohlídky prý bude ochutnávka dětenického piva. Být to na mně, klidně bych s ochutnávkou začala už nyní. Alespoň bych po tom vyčerpávajícím běhu svlažila hrdlo.
Jak bylo přislíbeno, po prohlídce pivovaru jsme měli možnost ochutnat dětenické tmavé, dětenické světlé nebo řezané pivo, které mi mimochodem zachutnalo nejvíce. Koupili jsme si pár láhví jako suvenýr z cesty a do příštího dne ho nechali uložit do lednice na recepci.
Pomalu se blížil večer a já zatoužila po sprše. Domluvili jsme se, že prohlídku zámku necháme na další den a odebrali jsme se na pokoj. Po očistě v kameninové koupelně jsme pomalu vyrazili na večeři, která se podávala ve Středověké krčmě. Vstoupili jsme do tmavého vydýchaného prostoru. Byli jsme nasměrováni ke kamennému stolu na levé straně místnosti. Seděli jsme čelem ke zdi, což ve mně vyvolalo lehce nepříjemný pocit z toho, že nevím, co se za mnou odehrává. Po několika již vypitých pivech jsem si raději objednala colu, kterou číšník pohradavě označil jako močku. K tomu utrousil kousavou poznámku, že když chci pít něco podobného, tak nemám chodit do hospody. Děkuji za doporučení!
Číšníci běhali po krčmě s korbely naplněnými pivem, talíři s pečínkami a ošatkami s chlebem. Kolem nás seděli převážně cizinci a dle jejich výrazů v obličejích a živého hovoru si troufám tvrdit, že byli tamní atmosférou a jídlem nadšení.
Obsluha nám konečně přinesla první chod, a sice nakládaný hermelín s paprikami. Dokonce i dnes, když píšu tento příspěvek, si vybavuji, jak byl hermelín výborný. A sytý. Druhý chod se skládal z křehkoučkého kuřecího steaku, pečené brambory se zakysanou smetanou, grilované kukuřice a česnekové a povidlové omáčky. Tato kombinace chutí byla naprosto dokonalá. Ještě teď se mi sbíhají sliny. Bohužel naše žaludky nejsou přizpůsobeny takovému obžerství a tímto chodem jsme museli ukončit naše hodování. Kuchařka Filoména nám snad již odpustila, že jsme neokusili její domácí Zámecký koláč. Tak snad jindy milá Filoméno.
S vděčností jsme opustili nevětranou krčmu a venku z hluboka nasáli do plic blahodárný kyslík. S hekáním jsme došli na pokoj, kde jsme poměrně dlouhý čas trávili středověkou večeři. Na středověkou show jsme se už nevrátili. Bohatá večeře odkrvila naše mozky a zatížila naše trávení takovým způsobem, že jsme jaksi přišli o všechny síly. Pod světle modrými duchnami jsme zůstali až do rána.
Když jsem se ráno probudila, první myšlenka, která mě napadla, bylo, že jsem v noci neslyšela nic, co by se podobalo strašení. Personál nás totiž informoval, že v noci chodí po hotelových chodbách strašidla a buší na dveře hostů. „Byly to jen řeči, žádné strašení se v noci nekonalo,“ prohodila jsem k Jirkovi. „Vždyť jsem na tebe v noci mluvil, že už to začalo a ty nic. Spala jsi jako špalek.“ Po tomto zjištění mi bylo vysvětleno, že v rohu místnosti je nainstalován malý reproduktor, ze kterého se v noci linuly různé zvuky a šramot ve snaze vyděsit spící ubytované.
Neochotně jsme opustili postel s nebesy a šli se nasnídat do středověkého šenku, ve kterém se to už jen hemžilo hladovými hosty. Po jídle jsem se ještě šla projít celým areálem, abych pořídila pár fotek. Společně jsme potom znovu zamířili na prohlídku dětenického zámku. Na dveřích památky byla vyvěšena informace o časech prohlídky. Za pár minut, tedy v deset hodin dopoledne, se měla jedna uskutečnit. Společně s dalšími návštěvníky zámku jsme trpělivě čekali, až přijde průvodce. Desátá hodina už dávno odbila a průvodce nikde. Sedli jsme si na chvíli do křesel u zámku, prošli se kolem kašny před budovou, ale stále nikdo nepřicházel. Znovu jsme si pročetli časy prohlídek a úplně na konci jsme narazili na dovětek „změna programu vyhrazena“. Spolu s ostatními návštěvníky jsme usoudili, že zde nemá cenu čekat, protože stejně nikdo nepřijde. Vydali jsme se alespoň do zámeckého obchodu. Jednalo se o poměrně velkou prodejnu se suvenýry. Měli tu několik turistických deníků, o jejichž koupi jsem již dlouhou dobu uvažovala. Rozmýšlela jsem se, zda si jeden z nich pořídit či ne. Nakonec jsem vybrala dva a k tomu ještě přihodila turistické vizitky. Ani jsem nestačila vyndat peněženku a Jirka už měl vše zaplaceno. Nezbývá než říci „děkuji Ti můj milý za krásné suvenýry“.
První stránku jednoho z deníků jsem ihned opatřila dvěma razítky, které mi paní za pokladnou ochotně zapůjčila. Vrátili jsme se na pokoj, abychom si zabalili věci a připravili se k odjezdu. Při té příležitosti mi Jirka dal přívěsek na krk v podobě hlavy draka se zelenými kamínky místo očí, který zakoupil společně s ostatními suvenýry, které jsem si před chvílí vybrala.
Na recepci jsme jedné z maškar předali klíč od pokoje a šli nastartovat mazdu, která nás zanedlouho dovezla do naší oblíbené akvaristiky v Doubravanech v okrese Nymburk a pak domů.
Klácelka. Kus pískovce s krásně zdobeným portálem, do něhož sochař Václav Levý vytesal v 19. století několik zvířecích postav odkazujících na bajku spisovatele F. M. Klácela. Do jeskyňky lze nahlédnout malým zamřížovaným okénkem, jehož tvar připomíná erb.
Prostor před jeskyní se nazývá Blaník. Na tomto místě se pan Levý rozhodl vytesat do skály některé z osobností našich dějin. Na dodržování pořádku zde dohlíží Jan Žižka, Prokop Holý či Zbyněk ze Zásmuk.
To vše lze spatřit za kovovou bránou, která chrání dílo sochaře Václava Levého před neukázněnými turisty.
Navigace mi zahlásila, že poblíž se nachází první z plánovaných keší (GCWNZW). Popošla jsem po cestičce kousek dál a za skálou vyšla nahoru nad Klácelku, jenž jsem spolu s Blaníkem měla před sebou jako na dlani. Z tohoto stanoviště můžete bez problémů dohlédnout na sochy vytesané do pískovcové stěny. Mezitím ke mně došel Jirka a společně jsme pátrali po keši. Tu jsme po chvíli našli a já si připsala další bod za nalezenou krabičku.
Pomalou procházkou jsme stejnou cestou doputovali k rozcestníku, který jsme již prostudovali. Nyní jsme se vydali směrem k dalšímu dílu sochaře Levého, a sice, k Čertovým hlavám. „Jsi nějaká červená“, konstatoval Jirka, když se během výstupu po suché kamenité cestě ohlédl za mou supící osobou. Neměla jsem tolik dechu nazbyt, abych mu na to mohla odpovědět, a tak jsme stoupali dál, dokud se před námi neotevřel pohled na dvě obří hlavy vytesané do skály. Při pohledu na opracovanou skálu nalevo mi v mysli okamžitě naskočil obraz Davyho Jonese, fiktivní postavy ze série filmů Piráti z Karibiku a stejnojmenného námořníka a kapitána, o kterém se traduje řada legend. Kdoví, zda se tvůrci Pirátů z Karibiku neinspirovali skulpturami Václava Levého.
Jirka vyrazil vlevo obhlédnout hlavy, já na rady GPS pokračovala vpravo ke keši číslo dvě (GCWP00). Písčitou cestičku posetou pařezy lemoval pás vysokých skal. V jedné z nich se postupem času vytvořila dutina, která je nyní domovem zmíněné keše. V klidu jsem se zapsala do logbooku, vrátila krabičku na místo a pomalu vyrazila po Jirkových stopách.
Vystoupala jsem na kopec po krátké cestičce vměstnané mezi skály a objevila tak svého parťáka dřepícího na ďáblově hlavě a kochajícího se pohledem do krajiny. Zakrátko jsem se k němu přidala. Krajinu jsem ovšem sledovala z jiného místa než Jirka. Nedělá mi dobře stát tak blízko u kraje. I tak jsem ale byla spokojená.
S mobily plnými fotek té nádhery jsme pomalou chůzí vyrazili k poslední naplánované keši (GC20JXP). Ta se měla nacházet v lese za Čertovými hlavami. Kráčeli jsme po místy zablácené půdě a marně hledali modrou značku označující turistickou trasu. Navigace nás nakonec zavedla na vyvýšené místo, kde se měla údajně schovávat keška. Ta ovšem dle nápovědy nemohla být ukryta nahoře, kde jsme se právě nacházeli, nýbrž někde v houští pod námi. Po chvíli jsme si každý našel svůj způsob, jak se dostat níž, aniž by při tom došlo k újmě na našem zdraví. Začalo geocachingové pátrání. Marně jsme hledali. Nepomohla ani nápověda v podobě fotohintu. Lovení keše jsme nakonec vzdali a vydali se první kloudnou cestou ven z lesa.
Dospěli jsme k barevnému Péťovu rozcestníku, který poutníky informoval, kudy se vydat k Čertovým hlavám, na hrad Kokořín, k hospodě U Blanky nebo ke Klácelce. Naše žaludky se pomalu začaly ozývat. Není divu, byly skoro dvě hodiny odpoledne. Co budeme obědvat bylo jasné. Otázka byla, kde se najíme.
Měli jsme v plánu najít si vhodné místo, kde bychom mohli na chvíli zaparkovat náš obytňák a uvařit si oběd. Trvalo asi třičtvrtě hodiny než jsme našli ten pravý koutek. A můžu vám říct, že dlouhé pátrání po něm se opravdu vyplatilo. Z místa, kde jsme se později najedli byl dokonalý výhled do kokořínské krajiny.
Z auta jsme vytáhli vařič a zadní prostor vozidla se během chvilky proměnil v kuchyň. Za několik okamžiků se okolím nesla libá vůně opékaných kuřecích plátků a česneku. Stála jsem u vařiče a na střídačku sledovala maso a přírodu kolem nás. Uvědomila jsem si, že jsem se duševně ocitla v ráji. S milovaným člověkem jsem podnikla něco, po čem jsem vždy toužila. A teď se mi můj sen splnil. Život umí být opravdu nádherný.
Steaky v nás zmizely poměrně rychle. Já nenasyta si pak ještě jako dezert opekla dva drůbeží párečky. Po krátkém odpočinku jsme po sobě vše uklidili a pomalu vyrazili k domovu.
Užívali jsme si pomalou jízdu po silnici lemované nízkými skalami a vysokými jehličnany. Před námi se jako lusknutím prstů objevil hrad Kokořín.
„Tady musíme zastavit,“ vyhrkla jsem nadšeně a zajela na plácek pod hradem. Vystoupili jsme a vyrazili na obhlídku. Nacházeli jsme se přímo pod Kokořínem. Pod stavbou, která se pyšně tyčí na pískovcové skále nad přírodní rezervací Kokořínský důl. Stáli jsme na vyprahlé cestě poseté sluncem vybělenými větvičkami a šiškami a nechali památku, aby do našich pamětí vtiskla svou podobiznu a zakončila tak náš výlet.