Čertovy hlavy
les nad obcí Želízy, Středočeský kraj
20. dubna 2023
50.41625042236082, 14.471729147117742
Ze zápisníku
Najít místo k zaparkování pod skalními reliéfy Čertovy hlavy nebylo vůbec jednoduché. Navigace nás zavedla na silnici, která byla uzavřená, jak jsme záhy zjistili. Nějakou dobu jsme projížděli obcí Želízy, až jsme konečně objevili vhodné místo k zaparkování.
Výlet byl plánovaný, tudíž jsem se na něho mohla dopředu připravit. V telefonu jsem měla uložené souřadnice tří keší, u kterých jsem předpokládala, že je toho dne odlovím.
Rozcestník, ke kterému jsme zanedlouho dospěli, nám poradil, že k obřím hlavám vytesaných do skály, se dostaneme, pokud se vydáme cestou nalevo. My se ale chtěli nejdříve zajít podívat k umělé jeskyni Klácelka, ke které vedla cesta vpravo. Napojili jsme se tedy na modrou turistickou trasu a pomalu stoupali do kopce. Po cestě jsme se krátce zastavili, abychom si užili výhled do krajiny. Na samém vrcholu kopce, se před námi rozvinula cestička vedoucí ke Klácelce. Pod námi se klikatil pás skal, které nás doprovázely až k samotné jeskyni.
Klácelka. Kus pískovce s krásně zdobeným portálem, do něhož sochař Václav Levý vytesal v 19. století několik zvířecích postav odkazujících na bajku spisovatele F. M. Klácela. Do jeskyňky lze nahlédnout malým zamřížovaným okénkem, jehož tvar připomíná erb.
Prostor před jeskyní se nazývá Blaník. Na tomto místě se pan Levý rozhodl vytesat do skály některé z osobností našich dějin. Na dodržování pořádku zde dohlíží Jan Žižka, Prokop Holý či Zbyněk ze Zásmuk.
To vše lze spatřit za kovovou bránou, která chrání dílo sochaře Václava Levého před neukázněnými turisty.
Navigace mi zahlásila, že poblíž se nachází první z plánovaných keší (GCWNZW). Popošla jsem po cestičce kousek dál a za skálou vyšla nahoru nad Klácelku, jenž jsem spolu s Blaníkem měla před sebou jako na dlani. Z tohoto stanoviště můžete bez problémů dohlédnout na sochy vytesané do pískovcové stěny. Mezitím ke mně došel Jirka a společně jsme pátrali po keši. Tu jsme po chvíli našli a já si připsala další bod za nalezenou krabičku.
Pomalou procházkou jsme stejnou cestou doputovali k rozcestníku, který jsme již prostudovali. Nyní jsme se vydali směrem k dalšímu dílu sochaře Levého, a sice, k Čertovým hlavám. „Jsi nějaká červená“, konstatoval Jirka, když se během výstupu po suché kamenité cestě ohlédl za mou supící osobou. Neměla jsem tolik dechu nazbyt, abych mu na to mohla odpovědět, a tak jsme stoupali dál, dokud se před námi neotevřel pohled na dvě obří hlavy vytesané do skály. Při pohledu na opracovanou skálu nalevo mi v mysli okamžitě naskočil obraz Davyho Jonese, fiktivní postavy ze série filmů Piráti z Karibiku a stejnojmenného námořníka a kapitána, o kterém se traduje řada legend. Kdoví, zda se tvůrci Pirátů z Karibiku neinspirovali skulpturami Václava Levého.
Jirka vyrazil vlevo obhlédnout hlavy, já na rady GPS pokračovala vpravo ke keši číslo dvě (GCWP00). Písčitou cestičku posetou pařezy lemoval pás vysokých skal. V jedné z nich se postupem času vytvořila dutina, která je nyní domovem zmíněné keše. V klidu jsem se zapsala do logbooku, vrátila krabičku na místo a pomalu vyrazila po Jirkových stopách.
Vystoupala jsem na kopec po krátké cestičce vměstnané mezi skály a objevila tak svého parťáka dřepícího na ďáblově hlavě a kochajícího se pohledem do krajiny. Zakrátko jsem se k němu přidala. Krajinu jsem ovšem sledovala z jiného místa než Jirka. Nedělá mi dobře stát tak blízko u kraje. I tak jsem ale byla spokojená.
S mobily plnými fotek té nádhery jsme pomalou chůzí vyrazili k poslední naplánované keši (GC20JXP). Ta se měla nacházet v lese za Čertovými hlavami. Kráčeli jsme po místy zablácené půdě a marně hledali modrou značku označující turistickou trasu. Navigace nás nakonec zavedla na vyvýšené místo, kde se měla údajně schovávat keška. Ta ovšem dle nápovědy nemohla být ukryta nahoře, kde jsme se právě nacházeli, nýbrž někde v houští pod námi. Po chvíli jsme si každý našel svůj způsob, jak se dostat níž, aniž by při tom došlo k újmě na našem zdraví. Začalo geocachingové pátrání. Marně jsme hledali. Nepomohla ani nápověda v podobě fotohintu. Lovení keše jsme nakonec vzdali a vydali se první kloudnou cestou ven z lesa.
Dospěli jsme k barevnému Péťovu rozcestníku, který poutníky informoval, kudy se vydat k Čertovým hlavám, na hrad Kokořín, k hospodě U Blanky nebo ke Klácelce. Naše žaludky se pomalu začaly ozývat. Není divu, byly skoro dvě hodiny odpoledne. Co budeme obědvat bylo jasné. Otázka byla, kde se najíme.
Měli jsme v plánu najít si vhodné místo, kde bychom mohli na chvíli zaparkovat náš obytňák a uvařit si oběd. Trvalo asi třičtvrtě hodiny než jsme našli ten pravý koutek. A můžu vám říct, že dlouhé pátrání po něm se opravdu vyplatilo. Z místa, kde jsme se později najedli byl dokonalý výhled do kokořínské krajiny.
Z auta jsme vytáhli vařič a zadní prostor vozidla se během chvilky proměnil v kuchyň. Za několik okamžiků se okolím nesla libá vůně opékaných kuřecích plátků a česneku. Stála jsem u vařiče a na střídačku sledovala maso a přírodu kolem nás. Uvědomila jsem si, že jsem se duševně ocitla v ráji. S milovaným člověkem jsem podnikla něco, po čem jsem vždy toužila. A teď se mi můj sen splnil. Život umí být opravdu nádherný.
Steaky v nás zmizely poměrně rychle. Já nenasyta si pak ještě jako dezert opekla dva drůbeží párečky. Po krátkém odpočinku jsme po sobě vše uklidili a pomalu vyrazili k domovu.
Užívali jsme si pomalou jízdu po silnici lemované nízkými skalami a vysokými jehličnany. Před námi se jako lusknutím prstů objevil hrad Kokořín.
„Tady musíme zastavit,“ vyhrkla jsem nadšeně a zajela na plácek pod hradem. Vystoupili jsme a vyrazili na obhlídku. Nacházeli jsme se přímo pod Kokořínem. Pod stavbou, která se pyšně tyčí na pískovcové skále nad přírodní rezervací Kokořínský důl. Stáli jsme na vyprahlé cestě poseté sluncem vybělenými větvičkami a šiškami a nechali památku, aby do našich pamětí vtiskla svou podobiznu a zakončila tak náš výlet.
Ahoj Peťulo! Mám radost z toho, že Tě právě tohle baví. Usínat a probouzet se v přírodě je úžasný. Píšeš to moc hezky. Mimochodem tady to s Álou moc dobře známe. Ála měla v Dolní Zimoři babičku, dodnes tam jezdíme k její segře na chalupu.
Měj se fajn, ať se ti daří!!!!
Karel
Ahoj Karle,
tohle je krásný koníček, moc si to užíváme. Doufám, že zážitků bude stále přibývat. Třeba se někde potkáme 🙂
Mějte se krásně a děkuji za podporu. Moc pozdravuji.