Staré Město pražské – část 1.

2. srpna 2019

„Vlak linky S22, ve směru Praha, Masarykovo nádraží, přijede na druhou kolej.“ Čelákovickým nádražím se rozlehl hlas ženy, která již nedočkavým cestujícím přešlapujícím na peróně oznámila, že za několik málo chvil konečně přijede vyhlížený dopravní prostředek.  

Nasedly jsme (tři ženy) do téměř prázdného vagonu a v 9:06 vyjely z Čelákovic. 

Naší první zastávkou a zároveň hlavním cílem bylo Muzeum alchymistů a mágů staré Prahy nacházející se na Jánském vršku na Malé Straně. Když jsme z Nerudovy ulice konečně odbočily do výše zmíněné uličky, otevřel se nám malebný pohled na sestupující pražské schody a malostranské domy s lucernami. Stanuly jsme před domem čp. 312 zvaném Dům U osla v kolébce. Dovnitř nás ovšem nelákal osel v kolébce, nýbrž dva vývěsní štíty zavěšené na tyčích se skleněnými baňkami s různobarevnými tekutinami. Jeden ze šítů zval návštěvníky do alchymistické hospůdky Kellyxír, druhý do samotného muzea. Jelikož na skleničku si můžeme zajít vždy, nejprve jsme zamířily k muzeu. Nejdříve kultura, potom občerstvení.

Vešly jsme do krátkého průchodu domu a minuly plastiku strakaté krávy, která nejspíš měla za úkol pozorovat, jací návštěvníci vchází dovnitř. Ocitly jsme se na malém dlážděném nádvoří. Fresku osla v kolébce zdobící zeď nad vchodem do muzea jsme okamžitě zaregistrovaly. Možná si pomyslíte, proč se domu, ve kterém sídlil a bádal anglický alchymista Edward Kelley, jmenuje U osla v kolébce. Není to proto, že by byl Kelley neschopný nebo příliš mladý. Celá věc se točí kolem legendy, ve které měla údajně mladá žena volat na Kelleyho, aby vyléčil jejího synka. Žena stála na nádvoří a prosila alchymistu, který na ní shlížel z okna své věže, kde prováděl pokusy. Náhle se přihnal vítr, který Kelleymu odfoukl dlouhé vlasy a odhalil tak skutečnost, že alchymistovi chybí uši. Ty mu byly useknuty ještě v magistrově rodné Anglii za padělání úředních listin. Jakmile alchymista pochopil, že jeho tajemství bylo prozrazeno, tak ve vzteku přičaroval nemocnému dítěti v kolébce oslí uši. Žena se za svého syna vroucně modlila k Panně Marii, která dítě oslích uší nakonec zbavila. Jestli se tento příběh zakládá na pravdě, se už nedozvíme. Jisté je, že dal vzniknout domovnímu znamení, díky němuž dostal dům své jméno a je jím dodnes zdoben.

Zatímco zbytek naší skupinky kupoval lístky do muzea, uvelebila jsem se na kamenné lavičce na nádvoří s úmyslem posilnit se hořkými kaštany. Postupně jsem vstřebávala cukr obsažený v lahodné čokoládě a prohlížela si bílou věž naproti opatřenou nápisem „Kelley Tower, 1546“.

„Ta je teda vysoká,“ prohnalo se mi hlavou. „Ještě, že nemusím nahoru.“ Tuto myšlenku záhy vystřídala jiná, a sice zda někdo považuje za umění pověsit dvě maškary za tenká lanka připevněná k domu a nechat je tam jen tak viset. Tento výjev totiž bylo rovněž možno pozorovat z mého stanoviště.

Konečně jsem dostala pokyn naklusat do muzea a jako právoplatná držitelka vstupenky jsem se ponořila do světa alchymistů rudolfínské Prahy. První výstavní místnost nabízela k prohlédnutí nejrůznější tekuté látky, hada v roztoku nebo nádobu určenou k výrobě kamene mudrců. K tomu mají návštěvníci možnost si zde prostudovat texty o alchymii či osobnostech spojených s tímto oborem. V dokumentech se objevují jména jako Gustav Meyrink, Alfons Mucha nebo Karel Čapek. Hned u vchodu se nacházel jakýsi interaktivní stolek s oběžnou dráhou a planetami.

Pokračovaly jsme dále, a sice do symbolické místnosti Faustova domu, ve kterém přebývalo mnoho učenců zabývajících se alchymií nebo okultními vědami.

Temnému prostoru vévodil magický kruh, kolem něhož byli rozestaveni tři mágové. Lidový léčitel doktor Kittel nazývaný Faust Jizerských hor, Mladota ze Solopysk, výrobce léčiv z nerostů nalezených pod Faustovým domem a na zemi klečící Kryštof Bergner, který sestrojil kamna na uhlí. Ve stropě je k vidění část další postavy, jenž byla do horní části místnosti nainstalována za účelem připomenout pověst o tom, jak ďábel odnesl doktora Fausta. Začerněné stěny světnice pokryté texty v rozličných jazycích tu a tam doplňovaly naučné tabule.

Tolik tedy k první části expozice. Pro její druhou polovinu nám byla přidělena průvodkyně, jenž nás zavedla přes nádvoří zpět do průchodu s krávou. Zastavila se před bránou, za níž bylo možné rozeznat první stupně schodiště. A v tu chvíli přišel šok. Z výkladu mladé průvodkyně mi konečně docvaklo, že nyní budeme zavedeny na půdu věže, kterou jsem si prve prohlížela z lavičky. Nesnáším výšky a z představy, že mám šplhat někam do výšin se mi dělá zle. Můj obranný systém začal okamžitě vymýšlet všemožné způsoby, jak se vyhnout druhé části výstavy. Ve chvíli, kdy jsem začala společně s ostatními stoupat nahoru, mi bylo jasné, že to budu muset nějak vydržet. Poslouchala, jak je úžasné, že právě stoupáme po jednom z nejstarších dochovaných dřevěných schodišť v Praze, které navrhl sám Edward Kelley jako symbolickou spirálu života, a snažila se nemyslet na nepříjemný pocit a rozklepané nohy.

Díky bohu jsme se vydrápaly na půdu, jejímž prknům v podlaze jsem nevěřila ani za mák. Celá věž si to se mnou ještě víc rozházela, když jsem pojala podezření, že se lehce kýve. No nic, chvíli tu vydržím, abych neurazila, a pak se pěkně vrátím dolů.

Kromě nás a průvodkyně tu nikdo nebyl. Buď v tento čas nikdo nepřišel nebo všichni skončili v alchymistické hospůdce, ve které nejspíš sedí doteď. Půda byla naprosto dokonalá. Mladá průvodkyně – studentka – se rozplývala nad tím, jaká je to vzácnost, že jsme Češi, že se to moc nevidí. O to s větší chutí vyprávěla a myslím, že nám přidala i pár zajímavostí navrch. Pod střechou toho bylo nacpáno opravdu hodně. Začaly jsme hned u vchodu, v předpokoji laboratoře. Uprostřed desítek knih, svitků a globusu se krčila figura Johna Deea právě zaměstnávaného nastavením dalekohledu. Věděli jste, že muž s bílým plnovousem sedící před námi měl ve své době největší knihovnu v celé Anglii? Tento alchymista a tajný agent v jedné osobě zasílal z Prahy královně Alžbětě I. depeše opatřené značkou 007, která měla být symbolem pro slovní spojení „jen pro tvé oči“.

Napravo od královnina špiona seděla na velkém cestovním kufru další postava. William Shakespeare pohlcený psaním. Přijde vám divné, proč se anglický básník vyskytuje v muzeu alchymistů? Máme tu totiž dalšího špiona pracujícího pro anglickou královnu.  

Postupovaly jsme do další části půdy. Proplétaly se mezi skleněnými baňkami, dalšími knihami, které už John Dee neměl očividně kam dát, a množstvím všemožných lektvarů, svitků a alchymistického nádobíčka. Konečně jsme se tím vším prokousaly a dospěly do laboratoře magistra Kelleyho, kde jsme ho mimochodem zrovna zastihly při práci. Respektive při výrobě kamene mudrců, který zřejmě zrovna nebyl to pravé ořechové, protože zapříčinil výbuch. Sám alchymista nemohl uvěřit, kde soudruzi udělali chybu a na svůj pokus vyděšeně valil oči.

V celém tom badatelském mumraji nechybí kostlivec, vypelichaný kocour a dokonce ani samotný císař Rudolf II., který sem pravděpodobně chodí kontrolovat, jak daleko je jeho alchymista s výrobou kamene mudrců.

Zdá se, že je prohlídka u konce. S vděčností jsem seběhla spirálu života a na zbytek výpravy počkala v místech, kde jsem si užívala pevnou půdu pod nohama. Pro ty, kteří holdují geocachingu jako já, je zde odměna v podobě keše s příhodným názvem „Dům U osla v kolébce“ (GC45832). Možná vás překvapí, jaké místo bylo pro keš vybráno.

Vydaly jsme se dále Nerudovou ulicí k Radničním schodům, po kterých jsme vyšplhaly až nahoru a ocitly se tak přímo v Loretánské ulici. Bylo půl dvanácté dopoledne a letní slunce spalovalo vše, kam až jeho paprsky dosáhly. Celkovou výheň navíc aktivně podporovaly svou rozpáleností dlažební kostky, jimiž byly vydlážděny prakticky všechny okolní ulice. Loretánskému náměstí, na které jsme dospěly o pár chvil později, vévodí Loreta, která vábí turisty svou zvonohrou. Zkontrolovala jsem čas na svých hodinkách a zjistila tak, že za pár minut nastane poledne. Doba, kdy Loreta rozpohybuje své zvony. Výborně, naše toulky budou mít i hudební doprovod. 

Těch pár minut před hudební vsuvkou jsem zasvětila hledání keše pojmenované právě po Loretě. Keška v podobě klasické filmovky (GCPFZX) se schovávala poblíž sochy Edvarda Beneše, jenž připomíná Benešovo působení v Černínském paláci na pozici ministra zahraničních věcí.

Honem jsem zalogovala nález keše a vyrazila za zbytkem naší skupinky, která se již ochomýtala kolem Lorety a čekala na dvanáctou hodinu.  Přesně v pravé poledne se náměstím rozezněla barokní píseň Maria, Maria. Hudební nástroj nacházející se v osmiboké věži po chvíli utichl a my pokračovaly k Novému Světu, k čtvrti krčící se pod Pražským hradem. Místy oprýskané, ale přesto malebné domky a uličky Nového Světa oplývají tak silným geniem loci, že máte pocit, že snad za následujícím rohem potkáte známou osobnost, která tu dříve žila. Nemihl se támhle dánský hvězdář Tycho de Brahe, který se před dávnými časy ubytoval v tehdejším hostinci, v domě U zlatého noha? A co tamhle ve stínu domu U raka? Nerozpráví tam snad Arnošt Lustig s Otou Pavlem? Takových představ přijde člověku na mysl celá řada. Rozhodně se vyplatí si o jednotlivých domech dopředu něco zjistit a pak už se jen procházet křivolakými uličkami a nechat pracovat fantazii. Domovní znamení, která dříve fungovala jako čísla popisná, mě osobně velice baví. V Praze jich lze objevit více než dvě stě.

Vedle domu U zlatého bažanta se tyčí zelení porostlé barokní hradby, které oddělují Nový Svět od poměrně rušné Keplerovy ulice. Pokud vyjdete schody vedoucí z Nového Světa právě na Keplerovou ulici, naskytne se vám úžasný výhled na celou čtvrť. Pro hráče geocachingu je zde další odměna v podobě malé kešky nesoucí název „Nový Svět – Hradčany“ (GCE802).

Je po půl jedné odpoledne a naše těla se dožadují občerstvení. Odpočinek a osvěžení jsme nalezly v kavárně „Nový Svět“ zřízené v domě U Zlaté hvězdy. Usadily jsme se na balkoně v prvním patře s výhledem do zahrady a nerušeně si vychutnávaly kopečkovou zmrzlinu a domácí malinovou limonádu.

Po nabytí sil jsme loudavým krokem opustily kavárnu a pokračovaly v chůzi směrem k Lumbeho zahradě. Cestou jsme minuly dům U Zlatého beránka, letní scénu divadla Ungelt a dům U Zlatého hroznu, ve kterém nyní sídlí Galerie Nový Svět.  

Domky Nového Světa jsme nadobro opustily. Nyní jsme směřovaly k předem vyluštěné keši, nacházející se v ulici U Kasáren, jejíž dominantou je bezpochyby Vojenský kostel sv. Jana Nepomuckého. Pokud by snad někdo z vás měl domluvenou schůzku na rakouském velvyslanectví, jenž sídlí v paláci Hložků ze Žampachu situovaném přímo naproti vojenskému kostelu, určitě se potom nezapomeňte alespoň ohlédnout po této barokní památce.

Pro nadšence geocachingu mám tedy, jak už jsem prozradila, další dobrou zprávu v podobě keše s názvem „Bojíš se strašidel?“ (GC6VW5M). Pro získání finálních souřadnic je nutné nejprve projít vytyčenou trasou a posbírat indicie, ze kterých zjistíte přesné umístění keše. Kdo však nechce luštit, tomu možná postačí nápověda uvedená v profilu keše. Když už je vám známo, v jaké ulici hledat, soudím, že dojít k cíli nebude problém. Lovu kešek zdar!

Po úspěšném zalogování kešky, jsme se vydaly směrem k Hradčanskému náměstí obklopeném několika paláci. Mimo nich si zde můžeme také prohlédnout zajímavou technickou památku, a sice kandelábr (stojan) plynového pouličního osvětlení zdobený figurami. Jistě nemůže zůstat bez povšimnutí památník Tomáše Garrigua Masaryka stojící přímo proti vstupní bráně areálu Pražského hradu. Na schodišti kolem památníku se uvelebila skupina turistů, z nichž se někteří věnovali pořizování selfie, jiní zas pozorovali partičku rytířů srocujících se kolem dvou trůnů. Tito drsní hoši se očividně připravovali na vystoupení ve středověkém stylu.

Padla druhá hodina odpolední a zatímco se u vchodu do hradu vystřídala Hradní stráž, my proklouzly přes turnikety na půdu sídla hlavy státu. Musely jsme překonat tři nádvoří než se před námi konečně zjevila v celé své kráse majestátní katedrála sv. Víta. V tomto velkolepém chrámu se odehrávaly korunovace českých králů a královen a dodnes jsou zde uloženy české korunovační klenoty.

Projít areálem Pražského hradu původně nebylo v plánu. Proto jsme se zde dlouho nezdržovaly. Kačery a kačerky, hráče geocachingu, jistě bude zajímat informace, že v těchto místech lze odlovit dvě keše: Katedrála sv. Víta (GC7B802) a Mrákotínský monolit (GC2T2TP).

Zamířily jsme tedy k Matyášově bráně a následně k východu z areálu Pražského hradu. Pokud se vydáte doleva jako my, naskytne se vám dechberoucí pohled na naše hlavní město. Historie a moderna najednou. Zaostřete zrak na červeno-oranžové střechy malostarnských domků, Národní divadlo, Novoměstskou radnici či Petřínskou rozhlednu, Žižkovskou televizní věž nebo V Tower.

Podél hradní zdi vedou dolů široké Zámecké schody, po kterých jsme doputovaly k poslední keši, kterou jsem v tento den odlovila. Keška s názvem „Pražské legendy – O kostlivci s hřebem v hlavě“ (GC1GZK1) je ukryta v Tomášské ulici, odkud už je to jen pár kroků k areálu Valdštejnského paláce, jehož součástí je i náš poslední cíl, a sice, Valdštejnská zahrada.

Zahrada je veřejně přístupná. Dokonce se zde neplatí žádný poplatek za vstup. V prostoru plném zeleně mě bezpochyby nejvíce zauja tzv. sala terrena rovněž nazývaná zahradní sál. Prostor takovéto stavby je prostřednictvím arkády o třech obloucích otevřen do zahrady a člověku tak umožňuje relaxovat uvnitř sálu s výhledem do zahrady, do které může kdykoli vstoupit. Další zajímavostí je uměle vytvořená krápníková stěna, díky které se Valdštejnské zahradě dříve říkalo „tajemná“. Působí totiž zvláštním až tajuplným dojmem. Zásluhu na tom jistě mají příšery, které při pozornějším sledování můžete ve stěně nalézt. Kromě nich se vám možná podaří zahlédnout žáby, hady nebo nejrůznější legrační obličeje, jenž rovněž číhají na návštěvníky z umělé skály. Copak asi vedlo zakladatele zahrady, vévodu Albrechta z Valdštejna, k umístění této zvláštnosti právě sem? Odpověď by možná mohli znát výři ubytovaní ve voliéře hned vedle stěny.

Pečlivě zastřižené keře, bohatá sochařská výzdoba či jezírko s rybami tvoří společně dokonalý prostor v historickém jádru Prahy, kde si můžete odpočinout a načerpat energii.